Od posledního příspěvku na blogu, tedy od 16.února 2015, uplynulo už více než 5 let.
Peču pořád (stále méně), ale ta uspěchaná doba nás tluče a splošťuje (stále více).
Nikdy jsem neměla ambice být food bloggerem, šlo vždy o v první řadě o sdílení malých pekařských radostí., v nemalé míře o zjednodušení sdílení receptů pro známé, kteří si o ně řekli. Ano, přiznávám, možná šlo občas trochu i o pochlubení, co jsem vyzkoušela, vymyslela. Před pár lety, kdy byla dcera menší, ještě dávalo smysl strojit jí skvělé tematické párty, za publikování to stálo trochu víc. A pak to tak nějak postupně utichlo...
A pak si přijde VIRUS - takový, jaký nikdo nečekal.
A my musíme zůstat doma - a co víc, tato noc nebude krátká...
Ne, nenudím se, šiju roušky - taková naše nová celostátní zábava - kdo nešije s námi, šije proti nám.
Ale rodina také potřebuje jíst - pořád, ven se nám moc chodit nechce, natož denně k pekaři.
Obzvláště teď platí, kdo nemusí, ať nevychází.
Zásoby mouky jsou, je načase vytáhnout zástěru, vál, ošatku a oprášit starší dovednosti.
Nabyla jsem, přiznávám, i nové pekařské zkušenosti, o tom ale možná později...
Možná ten virus nakonec bude k něčemu dobrý...
Trochu nás spomalí, donutí nás zamyslet se. Zamyslet, zda má význam tolik chvátat, ztratit odkaz předků. nebo třeba přijít o chuť a vůni pečiva, kterého se dotýkala máma či babička. pečiva, které mělo duši v každém soustu....
Možná mně (a snad nejen mně) dovede zpátky k pečení a staré babiččině kuchařce.
Dobrou noc, pečení zdar a viru zmar!
Žádné komentáře:
Okomentovat