Pamatuji časy, kdy ještě fungovalo hodně malých vesnických pekáren. Má asi nejstarší chlebová vzpomínka je hodně stará - tetička mé maminky měla za muže pekaře. Myslím, že jsem ho neviděla při práci, skončil s tím, když jsem měla asi 5 let, ale dobře si pamatuji dlouhatánský dvůr s chodníkem a se spoustou bočních místností - v jedné z nich zvláštní pec a na stěně lopaty na sázení...
Další vzpomínka je už z doby, kdy jsem byla větší a ptala jsem se táty, proč je v dolní letní kuchyňce u babičky díra v zemi u pece. Vysvětlil mi, že kdysi tam prababička pekla chléb - protože pec je nízká, dělala se do země zapuštěná díra hluboká kolem půl metru. Když se chléb sázel do pece, skočila hospodyňka dolů, opřela se o okraj jámy a sázela chleba pohodlně tak, že do pece viděla. A já říkám - škoda, že jsem to nikdy neviděla...
Často vzpomínám na pekaře z vesnice od mé druhé babičky a jeho skvělý chléb a rohlíky. Obrovské kulaté chleby i veky, pro které chodila celá vesnice i okolí. Pekař pek možná různé chleby, já ale pamatuji bramborový - my ho mívali prakticky denně. Byl bílý, s velikými oky a chutnal tak, že když si na něj vzpomenu, tečou mi sliny eště i dnes... Snad se pekař nebude zlobit, uvedu i jeho jméno - jmenoval se Mihók. Pocházím z jihu Slovenska, podle jména je to Maďar - a svědčí pro to i bramborový chleba, který je tam dost častý. Pamatuji také skvělé rohlíky - Mihókove rožky... Je mi skoro k pláči, když na to vzpomínám. Obrovské, půlměsíce - měkoučké a voňavé - jako děti jsme je mívali jako lahůdku, nepek je každý den. Starý pán už nežije, pekárna už nepeče, žije ale ještě jeho syn, který s ním prý kdysi také pek a pak po tatínkovi řemeslo i podědil (ikdyž toho záhy nechal). Moh by ale pamatovat, jak se to kdysi dělalo... To mi vrtá hlavou a už mne několikkrát napadlo, že zkusím vzít telefonní seznam a budu hledat - vím, ve kterém městě bydlí... Možná to jednou udělám, zatím se odhodlávám...
Ono kdysi šlo jíst i ten chléb a pečivo z obchodu, předtím o tom člověk ani tolik nepřemýšlel. Postupně se ale všchno zhoršuje. Pamatuji eště poctivé pečení z kvasu, kdysi to bylo běžné. Byli jsme asi ze základní školy na exkurzi v pekárně - přišlo mi to normální a rohlíky i chleba chutné... Ale to ještě i rohlíky z běžného obchodu šlo rozrolovat! Jako děti jsme je často jedli jen tak "nasucho" - od horních vrstev do středu - pamatuje si to někdo? Ne žeby mi to v supermarketu v sekci pečiva nevonělo... Ne žeby mi nechutnala čerstvá kaiserka - ono to ale jaksi není ono... Už dávno to nejsou pekárny, ale rozpékárny, o složení radši nevědět.
S objevením se domácích pekáren se mnoha hospodyňkám ulevilo - mohly začít péct chléb doma. Někdo z hotových směsí, jiný podle sebe. Já osobně nikdy směs nezkoušela - pokud peču, tak chci vědět, co jím, chci být u toho. První chleba z naší pekárny, která se stala záhy váženým členem rodiny, byl opravdu velmi jedlý a rodina jej začla stále častěji vyžadovat. A tak jsem asi dva či tři roky spokojeně pekla jeden chleba za druhým.
Tak nějak to vypadá z pekárny - aspoň z naší - horní kůrka světlejší (okénko nahoře je příliš velké), hranatá "šiška" - a jak moc nám chutnala. Až do doby, co jsem se doslechla o pečení chleba bez pekárny.
První pokus o pečení mimo pekárnu byl chlebík s konopnými semínky - u Cuketky jsem se dočetla o
nehněteném chlebu pečeném v nádobách - nedělala jsem ten samý, zkusila jsem svůj, pekla jsem ale v nádobě.
Popraskal, ale byl vynikající - zas o stupeň výš... O kváskovém chlebu jsem slyšela, chutnal mi Držkovský, když byl ještě poctivý (a není tomu tak dávno). Kvásek jsem si i sehnala, ale dvakrát jsem jej umučila a vyhodila bez toho, abych to vůbec zkusila. Vícenásobné krmení při mém uspěchaném životním tempu - nic moc. Pak se objevila
kvásková mapa a opět v tom měl prsty
Cuketka (hledejte heslo chleba, vypadne pár osvědčených tipů). Díky
Maškrtnici a její úsporné metodě vední kvásku pečeme doma vlastní kváskový. Místo do televize čumíme do trouby - a je to také často kovbojka - skočí, neskočí...
První pokusy, než to člověk vychytá, jsou často placáčky, popraskané, nebo třeba příliš kyselé. Placáčků taky pár bylo, ale už u nich byla chuť nesrovnatelně lepší, než cokoliv předtím.
Stále trpím představou, že jednou upeču ten nahoře jmenovaný skvělý bramborový od Mihóka - asi si pokoj nedám, po prvních cca úspěšných pokusech jsem začla testovat. Recept na
bramborový má opět Mašrkrtnica jako variatnu bílého pšeničného, ten náš se ale určitě pek jinak - kusy brambor neměl! Takže jsem to zkoušela jiným způsobem - byl trochu placatější, ale YES! Ta chuť je blízko, velmi blízko... jednou se povede.
Pak přišel na řadu
ořechový, také od Maškrtnice - začlo se to trochu víc podobat bochníkům.
Další byl nadýchaný
pětizrnný, opět od Maškrtnice, která mi prostě svými recepty sedne... A to láska na první pohled i na první ochutnání - pečeme opakovaně a většinou volba padne na něj... Skvělý recept, díky!
A z trouby nám to skáče jeden za druhým... Vinohradský bílý
Kulatý pětizrnný
A zas vinohradský
Další vinohradský (v nádobě - a jak skočil!)
A pětizrnný
A opět vinohradský
Dál už by to bylo nudné, ale nám se to pořád nepřejedlo... Stále čumíme do trouby a pekárna už nepřišla ke slovu ani nepamatuji. jednou jsem nestihla den předem zadělat těsto a tak jsem opět hodila pekárnovou variantu, která nám kdysi tak chutnala a která nám připadala dva či tři roky tak báječná... A ono tam z toho malého bochníku zbylo, co se předtím nestávalo nikdy. A byl vznesen dotaz, kdyže bude zas ten kváskový. A to poslouchám tak nějak stále... Dobrou kváskovou :-)